Měníme osnovy

Svou profesní kariéru jste začala jako sociální pracovnice. Ovlivnila vás tato zkušenost ve vašem přístupu k učení?

Zažila jsem nejrůznější typy rodin. Díky tomu jsem se naučila přijímat všechny děti i rodiče takové, jací jsou. Se všemi se snažím intenzivně pracovat a dojít k tomu, že nakonec všichni táhneme za jeden provaz. 

Rodiče žáků v rámci jedné třídy mají často velmi rozdílné představy o tom, jak by měla vypadat výuka. Jak se vám daří docílit toho, aby všichni rodiče táhli spolu s vámi za jeden provaz?

Začínám v předstihu. S budoucími prvňáčky a jejich rodiči se setkávám ještě před prázdninami, abych s nimi navázala neformální kontakt, uklidnila je a poprosila je o napsání mini medailonku dítěte. To je pro mě v začátku nejdůležitější, abych si o dětech a pohledu rodičů na ně udělala představu. Z toho, co rodiče napíší, poznám, v jakých vztazích a podmínkách žijí. To mi pomáhá se na ně naladit. 

Jak s těmito informacemi pracujete dál?

Hned zkraje nového školního roku si s rodiči domluvím třídní schůzky, kde si s nimi povídám o jejich představě o výchově a výuce dětí. Někteří se bojí, někteří mají přesnou představu, protože mají starší děti, někteří požadují kamarádský přístup, jiní zase pořádný drill. Je potřeba se o tom na začátku pobavit a společně si ujasnit, jak výuka bude probíhat. 

Takže se u vás potkají desítky různých názorů. Na základě čeho se pak rozhodujete, jak budete s danou třídou pracovat? 

Pořád je to o spolupráci a komunikaci s těmi rodiči. Na třídní schůzce dostanou za úkol ve skupinách seřadit různé oblasti vzdělávání podle toho, co považují za důležité. Své ideální představy prezentují. Následně se společně snažíme definovat a poskládat hodnoty pro celou třídu, aby s tím všichni souhlasili. Poté jim popíšu svou představu, jaké hodnoty při výuce zastávám a hledáme shodu. Když si to na začátku takto nastavíme, máme pak zajištěnou hladkou komunikaci s rodiči v průběhu celého roku.

Daří se vám udržet spolupráci s rodiči i v průběhu celého roku?

Snažím se být k rodičům otevřená. Když mají nápady, co zlepšit, nebo se jim něco nezdá tak, jak jsme si nastavili, mohou mi to přijít říct nebo napsat. Chci, aby pochopili moje metody, cítili se v tom systému bezpečně a věřili mi. Jde mi o jejich děti a chci, aby to bylo v souladu s tím, jak to cítí oni. Wellbeing dětí totiž začíná wellbeingem rodičů. 

Zapojujete rodiče i přímo do výuky?

Když jsme měli školu v přírodě, rodiče si děti vyzvedli na místě a rovnou jsme všichni společně pokračovali na víkend pod stany. Tam děti na vlastní oči viděly, jak se rodiče mezi sebou druží a naopak rodiče viděli, jak děti společně pracují, a velmi to utužilo kolektiv. 

Dále také často rodiče zapojuji do výuky. Někteří chodí dětem číst, jiní jim představí své povolání, například kuchaři jim uvaří. V minulé třídě jsem měla rodiče přírodovědce, takže když byl covid a probírali jsme ptáky, jeden z rodičů (ornitolog) si za mě převzal jednu z hodin. Je dost důležité, aby děti věděly, že nejen učitel je má co naučit, ale že i rodiče a jiní dospělí, nebo dokonce i spolužáci, jim mohou předat cenné zkušenosti a znalosti. 

Zmínila jste wellbeing. Co pro vás toto slovo znamená v souvislosti se školou? 

Když se děti cítí ve škole dobře a rodiče jsou si vědomi toho, že společným cílem nás všech je zajistit pro ně to nejlepší. Už na začátku jim dávám najevo, že o nikoho ze třídy nechci přijít. Že jsou pro mě všichni stejně důležití. Ať už jsou děti z jakýchkoliv podmínek. Mým cílem je, abychom se všichni jako třída zahrnující žáky i rodiče snažili, aby nikdo nepropadl sítem a všichni jsme zůstali spolu. A když se někomu nedaří, tak ho společně podporujeme.

Dokážete vypíchnout nějaké aktivity, které s dětmi děláte, díky kterým se cítí ve škole dobře?

Chodíme se pravidelně učit ven, každý týden děláme komunitní kruhy a společně s dětmi hledáme témata, která se stanou rámcem pro výuku. Ve třídě podporujeme vrstevnické učení - kdo rozumí, ten vysvětluje a pomáhá těm, kteří to potřebují. S tím se pojí i vrstevnické hodnocení. Zaměřujeme se na silné stránky, aby každý dostal zpětnou vazbu od spolužáků, v čem je dobrý a jaká může být jeho role ve skupině.

Také využívám metod dramatické výchovy ve výuce, ať už ve výukových předmětech nebo jako způsob pěstování čtenářských dovedností nebo osobnostní výchovu.

Klasické komunitní kruhy jste ve své třídě rozšířila o aktivitu, kdy děti vypráví příběhy o věcech ze svého života. Jak vypadají komunitní kruhy ve vašem pojetí a jaký mají podle vás přínos pro děti?

Komunitní kruhy děláme většinou po víkendu, abychom si povyprávěli, kdo co zažil a naladili se na vyučování. Co jsem si ale zavedla s dětmi sama ze své iniciativy, je kruh, kde si ukazujeme věci. Děti si donesou nějakou věc z domu, kterou chtějí ukázat ostatním, nebo třeba jen něco narychlo najdou v aktovce, a vypráví k ní nějaký příběh. Cílem této aktivity je, aby každé dítě dostalo pozornost, protože ne každý si o ni umí během hodin říct.  Takový kruh je mezi dětmi velmi oblíbený také proto, že si jej moderují samy a učí se tak regulovat skupinovou dynamiku a přebírat odpovědnost za fungování skupiny. Trénují si tím respektující komunikaci a později moderují samy i kruhy, v nichž řeší konfliktní situace, hodnotí navzájem svou práci, vyjadřují svá očekávání, oceňují vzájemnou pomoc nebo se i omlouvají. Moje role a role asistentky je v tuto chvíli stejná jako ostatních dětí. O slovo se hlásíme. Deti se chtějí cítit ve třídě dobře a dříve nebo později pochopí, že pro to musí také něco udělat.

Narážíte na nějaké obavy u rodičů ze stylu vaší výuky? A jak je případně odbouráváte? 

Rodiče většinou ví, jakým způsobem učíme a počítají s tím. Velkou výhodou v naší škole je, že my učitelé jsme různě profilovaní a rodiče mají možnost u zápisu vyslovit své preference, co do stylu výuky nebo používaných metod.Na obavy moc nenarážím, spíš se naopak ptám na rady a představy rodičů, aby pochopili, že to je náš společný zájem.