Měníme osnovy

Než se dostaneme k samotné občanské kompetenci, co pro vás představuje škola? 

Není to jen budova, ale hlavně lidé v ní a v jejím okolí. A nejde jen o děti a učitele, ale i o rodiče, případně další členy školní komunity. Každý z nich by měl mít možnost přispívat k tomu, jak škola funguje. Každý z nich má důležitou roli při vytváření dobrého prostředí ve škole a při zvládání výzev, kterým dnešní škola čelí.

A co by se děti měly ve škole učit?

To učení si můžeme rozdělit na dvě složky. První je rozvoj těch tzv. tvrdých kompetencí (na ZŠ typově čtení, psaní, počítání, znalosti všeho druhu). Jejich úroveň se dá snadno změřit. Testují se u přijímaček na střední školy.

Druhou složkou jsou, nebo by měly být, tzv. měkké kompetence. Ty se měří hůře, jejich rozvoj vyžaduje komplexnější přístup a poptávka po nich bývá menší. Obvykle i ze strany rodičů. Pochopitelně. Sami to ve škole nezažili, nemají s tím zkušenost.

Děti by se ale měly rozvíjet v obou těch složkách. Bohužel, ty měkké zůstávají často stranou. Přesto, že jsou pro život stejně důležité, jako ty tvrdé. Navíc ovlivňují kulturu školy.  A ta má vliv na to, jak kvalitní je výuka a tedy například i na to, zda dítě uspěje u přijímaček.

Tvrdé kompetence jsou i pro laiky asi představitelné. Co si ale představit pod těmi měkkými?

Je důležité si uvědomit, že škola nás nemá připravit pouze na budoucí profesní život, ale měla by nás také naučit, jak fungovat v demokratické společnosti a jak se do ní účinně zapojovat. (Navíc tyto dvě oblasti se čím dál více přibližují - např. v dovednosti spolupráce.) Pro lepší představu, jaké měkké kompetence budou děti ve svém dětském i dospělém životě potřebovat, se na ně zkusme podívat ze tří vzdáleností. 

Jak to myslíte?

První pohled je ten nejbližší. Je to pohled, jakým se dítě dívá samo na sebe, jak se vnímá, jak se hodnotí. Zde je potřeba naučit ho sebepoznání, sebedůvěře, sebereflexi, ale také to jak o sebe pečovat nebo si říct o pomoc.

Druhý pohled je na dítě z větší vzdálenosti, kdy je součástí nějaké skupiny - třídy, školy, ale také města, státu. A aby bylo schopné dobře fungovat ve třídě a jednou se účinně zapojit do demokratické společnosti, potřebuje řadu kompetencí a zkušeností.

Třetí pohled by pak byl na dítě z helikoptéry či vesmíru. Zde vidím jako cíl pomoci jim se zorientovat ve veřejném prostoru, mezinárodních vztazích a tématech jako je klimatická změna nebo bezpečnost. Zkrátka chápat ty věci v tom nejširším kontextu. 

Předpokládám, že občanská kompetence by se nacházela v té prostřední letové hladině.

Ano. Jakkoli se ty hladiny velmi prolínají a pořád jde o jednoho člověka. My proto moc nefandíme nějakému škatulkování - jde o množiny s velkými průniky. Pokud se ale už bavíme o té tzv. občanské kompetenci, můžeme mluvit o určitých kvalitách, které jsou pro ni ústřední.

Jaké to jsou?

Umět naslouchat jiným, přistupovat k nim s respektem, umět jednat partnersky a spolupracovat, převzít za něco odpovědnost, kriticky vyhodnocovat informace, rozhodovat se, ale také rozumět tomu, že ostatní jsou jiní a mohou mít jiný názor. Skvělé je, když si ze školy děti odnesou zkušenost, že i přes všechny odlišnosti je nakonec možné společně najít řešení, které je přijatelné pro všechny zúčastněné. To je podle nás základem občanské kompetence, ale i demokracie jako takové.

Dnešní svět ukazuje, že dovednosti jako respekt k odlišnostem a jiným názorům nebo schopnost dohodnout se v míru chybí i dospělým jedincům. Jak k nim tedy vést děti?

Nejprve si dítě musí umět uvědomit, co samo vlastně chce, jaké jsou jeho potřeby.

Poté ho musíme učit porozumět tomu, co chtějí a potřebují ti ostatní. Říkáme tomu kognitivní empatie. Děti nemusí přesně rozumět tomu, co jiný jedinec cítí a prožívá, měly by ale chápat, že má odlišný pohled a proč.

A nakonec je potřeba, aby rozumělo tomu, jak funguje partnerská spolupráce (hledání řešení, demokratické rozhodování atd.). A aby věřilo, že má smysl se zapojit i do věcí, které nejsou jen o něm a jeho nejbližším okolí. A že je může ovlivnit. Tato sebedůvěra (tzv. vědomí vlastní účinnosti) je pro demokratickou společnost klíčová.

Jedna věc je o něčem učit, druhá je si to zažít. Dají se tyto věci nabiflovat?

Nedají, musíme je zažívat v praxi. Trénovat je. Získávat s těmito procesy zkušenost a na základě toho si sami budovat “svou konkrétní” důvěru v něco tak abstraktního, jako je demokracie a právní stát. Jedině tak se budeme schopni účinně do demokratické společnost zapojovat, potažmo spolu žít udržitelně, v míru a zvládat všechny výzvy, kterým dnešní společnost čelí. Škola je ideální místo, kde se tohle všechno dá v bezpečném prostředí rozvíjet.

Třeba ve školním parlamentu?

Žákovský parlament, třídnické hodiny, komunitní projekty atd. mohou být skvělé vzdělávací nástroje. Ve škole ale bývá problém, že často probíhají pouze formálně, není na ně dost času nebo nejsou dobře vedeny.

Děti například dostanou možnost v parlamentu rozhodnout o barvě nové výmalby. To samo je toho ale moc nenaučí, pokud nemají možnost si vést ty schůzky samy, osvojovat si role v týmu, hledat řešení, přinášet témata, která je zajímají, a pak za svá rozhodnutí nést odpovědnost. Možnost ovlivňovat to, jak se ve škole cítím, a zapojovat se do školního života, nesmí být jen na oko. Musí být skutečná. A tady je právě zásadní, zda existuje podpora i ze strany dospělých.

Co k tomu děti potřebují od vedení školy, od učitelů, aby mohly takto fungovat a získávat tyto zkušenosti?

Prostor, důvěru a podporu participativních procesů. Škola by měla dětem vytvářet prostor ve výuce i mimo ni.

Dospělí, včetně učitelů, například často začínají diskuzi s lidmi s jiným názorem už automaticky s očekáváním, že si tedy druhého poslechnou, ale že se stejně nedohodnou, nebo to pak udělají po svém. Když ale máte zkušenost a důvěru, že je možné společně najít řešení, které bude naplňovat potřeby obou stran, pak je reálná šance, že se opravdu dohodnete. Zejména, když je ten proces dobře vedený. Pak také budete mít daleko větší chuť se na výsledném řešení podílet, věnovat mu svůj čas, energii atd. Měli bychom dát dětem příležitosti toto zažívat. Bez toho se totiž ani ony, ani společnost jako celek v dnešním světě neobejde.

Zároveň je důležité vytvářet bezpečné prostředí, kde se děti nebojí projevit svůj názor. To stejné by ale škola měla umět poskytnout i učitelům a rodičům. 

V jakých hodinách by se toto mělo dít?

Nabízí se samozřejmě občanská výchova. Ale je důležité, aby se to propsalo i do dalších předmětů. Kvalitní diskuzi nebo rozhodovací proces můžete mít klidně ve fyzice. Důležité ale je, aby se ty partnerské principy propsaly do chování celé školy, do její kultury.

Můžete mít skvělého učitele, který dokonale poskládá hodinu občanky na téma vzájemný respekt, pak ale žáci vyjdou ze třídy a na chodbě je jiný dospělý seřve za to, že nemá přezůvky s bílou podrážkou. Tímto pak děti získávají pocit, že to jsou všechno jen řeči a oni sami nic nezmůžou. A tohle je potřeba změnit. Aby děti mohly věřit tomu, že mohou ovlivňovat to, jak bude vypadat společnost, prostředí, ve kterém žijí. A aby se učily, jak to dělat, jak k tomu přispět.

V rámci občanské kompetence se občas používá pojem demokratická výchova. Někteří rodiče na základě toho mají obavu, aby učitelé ve škole nevtloukali dětem do hlavy své politické přesvědčení. Jak s tímto občanská kompetence opravdu souvisí?

Obava z indoktrinace je přirozená. Tady je potřeba ale říct, že to vše, o čem jsme se bavili, není o tom, říkat dětem, co si mají myslet - jaký mají mít názor. Je to o tom, že je chceme učit, jak si mají názor udělat. Samy, svobodně, kriticky. A to s ohledem na svoje potřeby, potřeby druhých i nějakého celku. (To jsme zpátky u těch třech vzdáleností, ze kterých se na dítě můžeme koukat.)

Na začátku jste zmiňoval, že ve škole, ve vzdělávání je důležitá role rodičů. Proč jsou podle vás tak důležitým článkem?

To, jak se děti ve škole cítí (zda tam chodí rády, zda se cítí bezpečně) zásadně ovlivňuje, jak dobře se učí. Dobré klima školy je tak jedním ze základních pilířů vzdělávání.

Rodiče jsou jeho součástí, jsou součástí školní komunity. Mohou zásadně pomoct vytvářet například dobré sociální prostředí ve třídě (prevence šikany, vandalismu), podpořit učitele v porozumění individuálních potřeb jejich dítěte. Nebo při řešení problémů v oblasti vztahů a chování (těch neustále přibývá).

Rodiče tedy mohou pomoci řešit problémy a předcházet jim?

Ano, ale není to jen o tom. Pokud mají rodiče prostor se na školním životě podílet (dobře vedené třídní schůzky, setkání pro rodiče na různá témata, otevřená komunikace ze strany učitelů a vedení, zkrátka dobrá kultura školy), mohou pak školu podpořit i v inovacích, které se vedení rozhodne zavádět. A bez nich se škola v dnešním turbulentním světě neobejde.

A jde to v každé škole?

Některé školy se samozřejmě k rodičům takto vstřícně nestaví. Nemají nastavenou otevřenou kulturu komunikace, nevěří si, neví si s tím rady. Spoustu rodičů zase nechápe, proč je jejich účast důležitá. Rozumím tomu, oběma stranám. Všichni toho máme plné kecky, navíc nám často chybí dobrá zkušenost. Dříve se to tak nedělalo.

Všichni ale můžeme přispět k pozitivní změně. Rodiče poptávkou a zájmem. Školy otevřeností a tvorbou podmínek, případně využitím externí podpory. Všichni dohromady pak důvěrou a trpělivostí. Tyhle věci se zkrátka nenarodí přes noc.

Kdo je Ondřej Horák? 

Ondřej Horák od roku 2014 vede Centrum občanského vzdělávání, kde se zabýval podporu škol a učitelů na metodické rovině, v rámci VŠ kurzů či při zakládání asociace občankářů. Nahlédl i do oblastí mimo školství, jako je podpora právní gramotnosti v regionech, advokační práce či metodika participativní práce s veřejností.

Cenné zkušenosti a inspiraci si přivezl ze zahraničních angažmá.

Poslední dobou ho to čím dále více táhne do škol u nás. Dílem za to mohou vlastní děti, dílem chuť pracovat přímo „v terénu“.

“Po letech, kdy to bylo „o lidech“, je to nyní „s lidmi“. V rámci programu Rovnýma slovama zažívám v roli průvodce momenty, kdy se lidé často odlišného názoru dokážou slyšet, hledat řešení a společně k něčemu přispět. Věřím, že nejen pro školu, ale i pro demokracii jako takovou jsou právě takové momenty klíčové,” říká.