Měníme osnovy

Zpět

Autorita učitele? Jasně, ale říkejme jí respekt

31. 1. 2024

Sbalila děti i rodiče a odjela s nimi na víkend na hory. Tak začal školní rok ve třídě paní učitelky Jany Sadilové v ZŠ Horáčkova. Rodiče se od začátku podílí na vzdělávání svých dětí. Žáci, učitelka i rodiče jsou rovnocennými partnery. Paní Sadilová se může chlubit tím, že učí ve třídě, kde jsou děti šťastné. Jak se jí to za půl roku povedlo?

Autorita učitele? Jasně, ale říkejme jí respekt

Jste známá tím, že vnímáte pohodu dětí ve své třídě jako základní kámen pro učení. Proč je to podle vás tak důležité?

Když se děti ve třídě cítí bezpečně, a to jak ve vztahu ke mně jako učiteli, tak mezi sebou, těší se do školy. Těší se na to, co nového se dozvědí. Je i vědecky prokázáno, že děti, které se cítí ve škole dobře, dosahují lepších výsledků, lépe se jim učí. 

Jak se vám podařilo, že se vaši žáci do školy těší?

Trvalo to přibližně půl roku. V září jsme začali pracovat na jejich sociálních dovednostech. Učím je, že každý jsme jiný, máme názory, které se mohou lišit, že je ale potřeba se respektovat. Nemám ráda tvrzení, že učitel musí mít autoritu. Jasně, musí. Ale říkejme jí právě spíš respekt. Sama děti vnímám jako rovnocenné partnery a snažím se flexibilně reagovat na atmosféru ve třídě. K tomu nám slouží ranní kruh.

Co si pod ranním kruhem představit?

Začínáme tím každý den. Ráno se posadíme ve třídě do kruhu a povídáme si, jak se ten den mají. Narážíme na různé rodinné situace, které ovlivňují náladu dětí. Já se pak té atmosféře snažím přizpůsobit výuku daného dne. Na začátku jsem kruh vedla já, po měsíci si roli převzaly samy děti. Jsou skvělí, jak to jako druháčci zvládají. Dokážou spolu perfektně komunikovat a dát si zpětnou vazbu. 

Učíte na klasické základní škole. Rozhodla jste se ale k výuce přistoupit trošku jinak, učíte podle programu Začít spolu, který vyzdvihuje propojování znalostí spolu s učením dovedností (kompetencí, které dětem pomohou obstát nejen ve škole, ale i v životě). V čem je vám program blízký?

Líbí se mi ta komplexnost a propojenost. Samozřejmě, že s dětmi probíráme klasické učivo, snažím se ale, aby jim učení dávalo smysl. V průběhu školního roku žáci vytváří spoustu projektů. Pracuji s tím, aby pak dokázali obhájit a zhodnotit svou práci. Zakládají si portfolia, sami rozhodují, co si do nich uloží. Mají za úkol projekt představit doma rodičům. 

Jak se vám podařilo vtáhnout do toho rodiče?

Víkend před začátkem školního roku jsme jeli všichni společně na víkend. Zúčastnila se většina rodičů. Poznali jsme se a já díky tomu nejsem jediným tahounem celého kolektivu. Děti spolu tráví čas i mimo školu. Zapojení trvá i v průběhu roku. Pravidelně se scházíme na takzvaných tripartitních schůzkách.

Jak takové schůzky vypadají?

Setkáme se na nich ve složení učitel, žák a rodič. Společně si povídáme o úspěších, ale také o tom, kde je potřeba zabrat. Bavíme se o tom, co každý z nás může udělat pro zlepšení, na co se zaměříme. Vzniká pak vždy dohoda, kterou všichni podepíšeme. K dohodě se pak vracíme a pracujeme s ní.

Velkým tématem jsou známky. Jak hodnotíte děti ve vaší třídě?

Ve škole, kde učím, máme klasické známkování. Děti tedy dostávají známky. Hodnocení jsem ale doplnila o takzvanou Mapu pokroku. Máme vždy definované téma na určité období. Děti pak na škále jedna až čtyři samy hodnotí, jak si myslí, že dané téma zvládají. Poté píší klasické testy. Ty pak hodnotím já ve smyslu - v tomto testu si měl dvě chyby, odpovídá to tomu, jak sis myslel, že danou látku zvládáš ty? Děti pak reflektují, kde skutečně jsou. 

Autor: Michaela Čejková

Zpět