Měníme osnovy

Zvoní. Druhákům zrovna začíná hodina českého jazyka. Kdo si nestihl dojít během přestávky na toaletu, tak může ještě teď. „A dodržujte, prosím, naše pravidla,“ připomíná dětem jejich třídní učitelka Martina Rejmanová. Když už pak všichni žáci sedí v lavicích, dozvídají se, že tuto hodinu budou pracovat ve skupinách a že si mají k sobě spojit vždycky dvě lavice.

Třída se následně rozděluje do pěti skupin, vždy po čtyřech dětech. Každý si může vybrat, s kým chce pracovat. Skupinka pak dostává jeden iPad a také instrukce ke společné práci. Jejich úkolem je postupně chodit na chodbu, kde jsou na zdi nalepené QR kódy. Pomocí nich pak žáci plní čtenářské úkoly, které se pojí s večerníčkovými dvojicemi. Děti vědí, jak se mají na chodbě chovat – pohybovat se v klidu a vzájemně se nerušit. Proto se třídní učitelka nebojí je tam poslat samotné. Když je pak jedna skupina po třiceti minutách hotová s hlavním i takzvaným VIP úkolem, dostává pokyn, že může jít na koberec v zadní části třídy, kde si děti mohou číst knížku dle svého výběru.

Na závěr hodiny pak celá třída hodnotí, jak se jim dnešní aktivita líbila a dařila. Postupně se zvedají, nebo naopak nezvedají ruce a zaznívají odpovědi tak, jak padají otázky: zda se dětem dobře pracovalo, komu a proč se něco nelíbilo či nedařilo, co by změnily. Na závěr si všichni zatleskají za dobře odvedenou práci. Pod jedním oknem ve třídě druháků jsou napsaná tři slova: zodpovědnost, respekt, bezpečí. To samé je pak napsané i na chodbě.

A tato tři slova najdeme i ve všech ostatních třídách této školy. Jsou to hodnoty, na nichž se učitelský sbor předloni na podzim shodl jako na svých prioritách s tím, že o ně chce společně s dětmi pečovat a chovat se podle nich.

OSAMĚLÁ PRÁCE

Základní škola v Benešově nad Ploučnicí se nachází v Ústeckém kraji, leží v klidné části města a vyjít k ní musíte do kopce. Chodí sem pět stovek dětí z města a přilehlých vesnic. Nejdřív minete starší dvoupatrovou budovu prvního stupně a školní družiny, následuje podlouhlá budova jídelny a na konci cesty pak narazíte ještě na jednu čtyřpatrovou budovu, kam chodí školáci od čtvrté do deváté třídy. „Do této školy jsem sám jako dítě chodil. Pak jsem tady šest let učil dějepis a chemii a v roce 2018 jsem se stal ředitelem,“ vypráví u sebe v kanceláři Jakub Zelený.

„Někteří učitelé, kteří tu ještě jsou, mě dokonce učili,“ poznamenává. První rok v nové funkci se, jak sám říká, spíše rozkoukával. „Kromě jiného jsem zjistil, že práce ředitele je velmi osamělá. Musel jsem dělat řadu rozhodnutí, která byla mnohdy těžká a nebylo moc s kým se poradit. Bylo to opravdu jen na mně a hodně mi chybělo, že to nemám s kým sdílet,“ vzpomíná Jakub Zelený s tím, že alespoň některé věci měl zkraje možnost konzultovat s bývalou ředitelkou školy.

Zároveň, když do ředitelského křesla usedl, věděl, že chce do školy přijít s novými vizemi. „Abychom všichni věděli, kam škola směřuje, a měli jsme společný cíl,“ vysvětluje. Na tom začal pracovat společně s pedagogickým sborem v roce 2019. Zároveň se přihlásil – spolu se svou zástupkyní – do tehdy pilotní verze dvouletého programu Ředitel naživo. „Tam to celé začalo. Věnovali jsme se zejména tomu, jak správně nastavit výuku i jak vést tým. Hodně mi to dalo, upevnil jsem se ve své roli a řekl jsem si, jaké jsou moje priority. A také jsem mohl vidět, jak fungují jiné školy,“ vyjmenovává některé z mnoha přínosů programu Jakub Zelený.

K tomu si pak udělal ještě kurz zaměřený na základy koučingu, kde se učil, jak správně komunikovat s lidmi, pokládat otevřené otázky nebo že je důležité zůstávat pozitivní. „Dobrý ředitel dělá dobrou školu a myslím si, že by na sobě měl dlouhodobě pracovat. Ve školství se stále něco mění a lidé potřebují podporu, mít se na koho obrátit. Vždycky říkám, že já se můžu hroutit až jako úplně poslední.“

A tak se škola začala postupně proměňovat. Jednou z prvních změn bylo, že tu předmětové a ne moc funkční komise nahradily pedagogické týmy, které vede vždy jeden učitel, takzvaný pedagogický lídr. Nyní tu tedy funguje tým češtinářů, jazykářů, přírodovědných předmětů, informatiků či tým školního poradenského pracoviště. 

Týmy se zpravidla scházejí jednou za měsíc. Vyučující zde mohou sdílet studijní materiály, ale především se tu mohou bavit o tom, co prožívají za katedrou, co řeší s žáky. Pokud chtějí, mohou se navzájem chodit dívat do hodin. Ředitel školy se pravidelně schází s lídry, plánuje s nimi nové projekty či od nich dostává zpětnou vazbu na svoje nápady.

JAK ZLEPŠIT ATMOSFÉRU 

Další nápad se v ředitelově hlavě zrodil na konci školního roku 2021/2022. „Bylo to zrovna v  době, kdy jsme ve škole řešili hodně problémů s žáky – šikanu, agresivitu, vulgární chování, nerespektování pravidel. Cítil jsem, že naše školní poradenské pracoviště je přetížené a klasická výchovná opatření, jako jsou poznámky, napomenutí a důtky, nezabírají.“ Ředitel tehdy narazil na systém, který deklaroval, že má zlepšovat atmosféru ve škole a redukovat výchovné problémy.

V říjnu 2022 pak všichni pedagogové absolvovali školení, které bylo zaměřené na pozitivní podporu vhodného chování. Konkrétně se jednalo o systém PBIS, což je zkratka názvu Positive Behavior Intervention and Support. Vyvinutý byl v USA a do českého prostředí jej přinesla organizace Society for All (SOFA). Tato metoda je tříúrovňová a je prokázané – takzvaně evidence-based, tedy jde o praxi založenou na důkazech – že se pomocí ní daří zlepšovat atmosféra a klima ve škole. Její ústřední myšlenkou je, že se škola učí, jak s žáky tvořit funkční třídní pravidla a jak pozitivně a konkrétně formulovat svá očekávání ohledně jejich chování.

„Jde zejména o to, nastavit bezpečné, předvídatelné a pozitivní prostředí pro všechny děti,“ vysvětluje ředitel. Dětem se tedy neříká třeba jen to, že se na chodbách neběhá, ale mluví se především o tom, jak se mají po chodbách pohybovat a proč je důležité chovat se zde bezpečně (jedna ze školních hodnot).

UMÍM TĚ OCENIT

Právě tehdy si pedagogický sbor vybral ony tři zmiňované hodnoty: zodpovědnost, respekt a  bezpečí, což je další z věcí, které tato metoda do škol přináší. Škola má za úkol společně rozhodnout, jaké hlavní hodnoty jsou pro ni důležité, a na tyto hodnoty se pak soustředí a vnáší je do hodin i mimo ně. „Hodně jsme nad tím diskutovali, někteří preferovali jako hodnotu slušnost. Nakonec se ale většina shodla na těchto třech,“ říká ředitel.

Následně se s hodnotami seznámili žáci. „Hodnoty jsme jim představili, mluvili jsme s dětmi o tom, co znamenají a zda jim vyhovují. Zařadili jsme je také do pravidel tříd, vytvořili jsme ve třídách jejich vizualizace, postupně pokračujeme i na chodbách,“ popisuje ředitel.

A na hodnoty se od té doby všichni odkazují – proč se neběhá po chodbách nebo když někdo nenechá během hodiny domluvit svého spolužáka a skáče mu do řeči, mohou vyučující, ale i spolužáci argumentovat tím, že respektovat znamená, že necháme druhého domluvit. Jednou z dalších ústředních myšlenek tohoto přístupu je, že si všímáme a oceníme, pokud se dětem daří chování měnit.

V praxi to vypadá tak, že si vyučující všímají toho pozitivního. Když tedy vidí například žáka, který stále běhá po chodbách, a on zrovna neběží, tak mu mohou třeba říct: Děkuju ti, že jdeš pomalu a že respektuješ naši hodnotu bezpečí. To se snaží dělat i u náročnějších žáků, aby i oni zažívali úspěch v chování. Právě ocenění a nikoli neustálá záplava výtek je může posunout vpřed. Podobně v benešovské škole řeší i problém neomluvených absencí, který je tu častý. „Když mi takové dítě do hodiny přijde po delší době, řeknu – moc rád tě vidím a doufám, že se budeme vídat častěji. Je to mnohem lepší, než kdybych na něj vybafl, že se také konečně uráčil přijít do školy a začal s ním řešit neomluvené hodiny.“

Zdá se to jednoduché a samozřejmé, ale zas tak snadné to není – protože na oceňování žádaného chování musíte myslet, navíc kultura chválení není v Česku běžná – obvykle se řeší, co se komu nedaří. Co se komu daří, to se bere nejčastěji jako samozřejmost. Před školením byla v učitelském sboru patrná velká očekávání, po školení pak přišla u některých pedagogů deziluze. „Protože změna vlastního přístupu učitelů je dlouhodobý proces. Toto převrácení přemýšlení, tedy ‚nachytávat‘ žáky při tom, kdy se chovají správně, je pro nás všechny velmi náročné a musíme si to opakovaně připomínat,“ poznamenává ředitel.

NA ZMĚNU NETLAČÍM

Ve výstupech, které škola dostala, stojí, že je tento přístup funkční, pokud ho přijme osmdesát procent pedagogického sboru. A je to proces, který trvá několik let. Ředitel tedy ví, že na změnu nemůže příliš tlačit, protože zátěž učitelů v dnešní době je během školního roku abnormálně vysoká a tohle je něco navíc. „Takže jsme zvolili mírnější tempo.“ Na škole vznikl PBIS tým, který se skládá z ředitele, dvou jeho zástupkyň, jednoho zástupce učitelů z prvního stupně a jednoho zástupce z druhého stupně. Nově tam teď mají i kolegyni ze školní družiny, kde se to prosazuje o trochu snáze, protože tam na to je víc času a prostoru.

V týmu jsou i výchovné poradkyně a metodik prevence. Scházejí se jednou měsíčně. PBIS představili hned zkraje také žákovskému parlamentu. Průběžně ve škole dělají různé projektové dny, takzvané happy days. Jednou se například věnovali žáci tomu, jak se správně chovat na chodbě, točili k tomu videa i to výtvarně zpracovávali. Dřív mohly děti na chodbu jen o velké přestávce. Nyní mohou ven ze třídy každou přestávku.

Zároveň jim učitelé vysvětlili, že pokud to všem půjde, budou moct do budoucna chodit po chodbě i do jiného patra a třeba i ven do atria. „Děti tedy vědí, jaký je náš cíl,“ vysvětluje ředitel. Zároveň tu chodby postupně vybavují: pingpongovými stoly, sedacími vaky… Systém PBIS zahrnuje mnoho dalších věcí. Například aby vyučující vstupovali do třídy pozitivně, ale také podmínku, aby každý žák předem dobře věděl, jaké jednání je nepřípustné a co nastane, když poruší pravidla. „Snažíme se minimalizovat tresty. Pokud žák něco provede a není to v souladu s očekávaným chováním, tak jsou připravené konkrétní kroky, jak ve škole budeme postupovat, například individuální rozhovor s třídním učitelem, s pracovníkem školního poradenského pracoviště, případně i udělení výchovného opatření. Na tom momentálně ještě pracujeme.“

Žáci budou tedy přesně vědět, jaké kroky budou následovat, pokud nedodržují očekávané chování. „A důležitá je ještě jedna věc – aby v pozitivním přístupu a  případných postizích byli pedagogičtí pracovníci jednotní.“

NA OKRAJI ZÁJMU

Základní škola v Benešově nad Ploučnicí patří do druhé vlny podpory škol s nadprůměrným zastoupením sociálně znevýhodněných žáků v rámci projektu Podpora rovných příležitostí. Zároveň je zapojena do několika dalších projektů. Od letošního školního roku se tak díky grantům podařilo získat finance na nové personální pozice a rozšířit školní poradenské pracoviště o sociálního pedagoga, školního terapeuta pro žáky, sociálního pracovníka nebo třeba i odborníka na duševní zdraví pro zaměstnance školy. A vedení školy jako prostředek jisté prevence před vyhořením využívá i mentory a kouče.

Ve škole se otevřely také dva nízkoprahové kluby pro první a druhý stupeň – kam mohou děti ze sociálně slabých rodin jednou týdně chodit. „Mohou tu sportovat, učí se tu vařit nebo jezdí za kulturou. Snažíme se je přitáhnout ke škole, aby je to tu bavilo,“ říká ředitel. K výše vyjmenovanému budou mít nově na půl úvazku ještě školní psycholožku, kterou Jakub Zelený marně sháněl od té doby, co je tu ředitelem. V téměř každé třídě mají také asistenta pedagoga. „Máme tu žáky se speciálními vzdělávacími potřebami a také děti ze sociálně znevýhodněných rodin z vyloučených lokalit. A těch dětí je stále víc,“ zdůrazňuje ředitel.

Nejčastěji řeší velké absence. „To nás hodně zatěžuje, protože někdy musíme na rodinu podat i trestní oznámení. Od té doby, co máme sociálního pracovníka, se to ale poměrně zlepšilo.“ Podle ředitele je znát, že v Česku chybí preventivní práce s rodinami – není nikdo, kdo by s nimi řešil problémy, které mají, tedy aby se stále netočily v bludném kruhu chudoby, exekucí a nedostatečné péče o svoje děti. „Vidíme, jak se dítě třeba na dva měsíce dostane do diagnostického ústavu, který mu určí soud, a pak se vrátí do rodiny, která je stále stejná,“ konstatuje Zelený.

Vadí mu také, že jejich kraj je dlouhodobě na okraji zájmu. „Sociální skladba kraje je známá a za těch šest let, co jsem ředitel, vidím, jaké děti mi sem přicházejí a jaké mají problémy, z jakých rodin přicházejí. Všichni vědí, že to tady není ideální, ale nikdo s tím nic nedělá,“ posteskne si za svým ředitelským stolem, nad nímž visí nástěnka, na které je kromě jiného i motto „Měníme společnost a svět k lepšímu“. „Možná si někdo řekne, že je to vágní heslo, že nic neznamená, ale pro mne znamená hodně, protože ve školách to tak prostě je. Tady to platí.“

Kdo je Jakub Zelený? 

V roce 2011 dokončil studium na Filozofické fakultě UJEP v Ústí nad Labem, obor Kulturně historická regionalistika se specializací archivnictví. Během studia začal pracovat jako kurátor moderních dějin v muzeu. V roce 2012 začal učit dějepis na ZŠ a MŠ v Benešově nad Ploučnicí, kde se v  roce 2018 stal ředitelem. V současné době se intenzivně věnuje oblasti mentoringu a koučingu. Ve volném čase se věnuje rodině a sbírá knihy s historickou tematikou.

Článek vyšel v EduRevue 2024/5 – Téma „Vedeme školu“.