Měníme osnovy

Co vnímáte, že je pro učitele důležité téma?

Určitě na to existují nějaké studie, popíšu to ze své zkušenosti. Jsem u nás v obci členkou sociální komise, mám z této pozice zřizovatele na starost místní školu, do které chodí 450 dětí. Když jsem ji poprvé navštívila, abych udělala analýzu potřeb učitelů, tak se z jejich pohledu jako nejdůležitější ukázala potřeba školního psychologa.

Dnešní učitelé se často setkávají s dětmi, které prožívají mnoho negativních zkušeností a jejichž chování může být velmi náročné – agresivita navenek nebo dovnitř, úzkosti a deprese vedoucí k sebepoškozování a sebevražedným sklonům žáků, ta čísla nárůstu duševních obtíží jsou známa a učitelé si s takovými dětmi neumí poradit, nikdo je těmi dovednostmi nevybavil.

Nejde jen o školního psychologa, který dává podporu, současně je nutné vybavit nástroji podpory a dovednostmi i učitele. Nabídla jsem jim tedy kurz zajišťovaný Society for All, který řeší jak prevenci náročného chování, tak situace, kdy k němu dojde. A všichni třídní učitelé o něj stáli, protože náročné chování žáků pro ně představuje velkou brzdu ve výuce a je pro ně určitě velkým zdrojem frustrace.

Jak vypadá kurz zaměřený na trauma respektující přístup v řešení náročného chování žáků?

V rámci šestnáctihodinové dotace se nejdříve krátce věnujeme teorii. Je důležité rozumět tomu, jak funguje mozek, jak jsme jako lidé nastaveni. Dotýkáme se také základů polyvagální teorie, která učitelům vysvětlí, že když se žák chová náročně, tak to nedělá s nějakým osobním záměrem, který je směřován vůči nim. Je to jen důsledek toho, že nedokáže v danou chvíli jednat jinak, že jeho mozek je nastaven na přežití, tzn. na útěk nebo útok nebo zamrznutí, a kognitivní schopnosti jsou vypnuty, ve stavu ohrožení prostě nemůže reagovat na slovní pokyn, ať je sebehlasitější. A to je pro řadu učitelů nový poznatek, velké „wow“. Snažím se učitelům přiblížit tuto teorii i na jejich vlastních zkušenostech, protože to známe všichni. Když jsme ve stresu, tak náš stres ovlivňuje naše reakce, ať chceme, nebo nikoliv.

V kurzu také využíváme videa a audiocitace lidí, kteří si prošli negativními zkušenostmi v rodině, a společně je analyzujeme. Jsou to také ukázky reakcí učitele na žáka a obráceně, kdy se snažíme zachytit, jaká část mozku reaguje a proč. Mluvíme o tom, jak se naše nervové soustavy vzájemně ovlivňují, jak jen těžko dokážeme zklidnit děti, když jsme sami „ve varu“, apod. Vše je velmi praktické a povídáme si o konkrétních případech, které dnes a denně zažíváme.

Obecně se jedná o velmi emočně nabitý kurz a za klíčovou aktivitu považuji závěrečnou fázi, ve které hledáme vlastní zdroje k autoregulaci. To bývá pro učitele tak objevné atraktivní, že si často poptávají další techniky k seberegulaci.

A jak lze regulovat dítě, které se projevuje náročně v hodině?

Je třeba podotknout, že spousta dnešních dětí již do třídy vchází v nějakém rozrušení z domova a stačí pak jen malý podnět k tomu, aby „zamrzly“ a pak nás vůbec nevnímaly anebo „utekly či zaútočily“. Pokud si je učitel vědom toho, že mozek dítěte může být díky nějaké předchozí zkušenosti ve stavu ohrožení, dokáže mnoha incidentům předcházet, např. regulací vztahem. Představte si dítě, které přijde do třídy a už je na něm patrné, že je ve stavu před „vybuchnutím“.

Když se v tom momentu potká s učitelem, který je sám v klidu, tak může k regulaci stačit to, že se na něj učitel usměje, vezme ho na vědomí, dá mu najevo, že ho vidí a že mu rozumí. Ale když přijde v podobném nastavení i učitel, tak to jsou dva blesky, které do sebe narazí a nemůže to dopadnout dobře.

Takže hlavní zprávou kurzu, kterou chci účastníkům předat, je povědomí o tom, jak jsou jako učitelé pro žáky důležití a že můžou být kolikrát jediným pozitivním vztahem, který dítě prožívá. Jako učitelé sice nemůžete poskytovat terapii, ale můžete být tou osobou, za kterou žák s důvěrou přijde a svěří se. A aby na to měli kapacitu, tak se o sebe musí učitelé velmi dobře starat. A když se o sebe starají, tak dělají to nejlepší i pro děti.

Jak se o sebe mají začít učitelé starat?

Jedna velká část školení je zaměřená na zdroje. Uvedu příklad: když vím, že se nacházím v červené zóně, kdy nic nevidím a neslyším, tak musím udělat regulaci pohybem či jinak senzomotoricky nebo naučené dechové cvičení. V momentě, kdy se trošku uklidním, začne fungovat regulace vztahem a poté přijde regulace rozumem, tzn. můj vlastní vnitřní dialog nebo slovní pokyn někoho jiného. Ale na to už musí být nervová soustava v bezpečné zóně.

Proto je důležitá aktivita, kdy se snažíme v jednotlivých zónách rozrušení hledat zdroje, které učitelé mají a mnohdy je již intuitivně využívají. Pro někoho to může být běh, jóga, zpívání, procházka v přírodě, káva v tichu, povídání v komunitě ... a sdílení těchto zdrojů bývá u učitelů velmi oblíbenou aktivitou a zdrojem inspirace. Velmi dobře fungují také sdílecí kruhy a supervize, kdy cítíme, že na tu náročnou práci nejsme sami a že podobné pocity zažívají i ostatní učitelé.

Rozumím tomu správně, že se jedná o regulaci obou pólů?

Ano, v kurzu probíráme techniky a prakticky zažíváme mnoho technik pro oba póly, které můžou učitelé využít. Jedná se o techniky, které mají aktivizovat nervovou soustavu a předcházet tzv. zamrznutí, i ty zklidňující. Je velmi důležité tyto techniky zařazovat do denní rutiny pravidelně, preventivně. Důležité je dodržovat prevenci i u sebe, například si pětkrát za den udělat minutu pro sebe, do které zařadíme třeba toto dechové cvičení – nádech nosem na čtyři, zastavím se, výdech ústy na čtyři, zastavím se, opakuji minimálně čtyřikrát. To si na kurzu prakticky zkoušíme.

Cvičíme, jak skrze nervus vagus (bloudivý nerv, pozn. red.) regulovat nervovou soustavu, a pro řadu učitelů je to prozření, že něco tak jednoduché tak rychle pomáhá, často říkají: bolelo mě za krkem, bolela mě hlava a během minuty mě nic nebolí, to není možné.

Takže taková drobnost může způsobit pozitivní změnu?

Ano, jen nesmíme čekat, až to bude akutní. Je potřeba si dávat pravidelné preventivní energetické sprchy. Myslím tím sám pro sebe jako učitel, i pro žáky. Pořád jsme lidská bytost, která má tělo, pocity a mysl. A nejsme jen ta mysl, která vše zařídí a logicky vymyslí, ačkoliv ta je od dob Descartese upřednostňována. Vlastně mám velkou radost, že na to přicházíme a že cítíme, že se nutně musíme k celistvosti vrátit.

A jak s touto celistvostí zacházet při výuce?

Já to učím děti ve škole (a doma své tři děti také) skrze transparentní kruhovou komunikaci. Umožňuje vytvoření bezpečného prostoru pro pravdu a všechna témata. I ta, která můžou být smutná nebo bolestivá. Během ní v rámci kru-
hového sdílení trénujeme všímavost – mindfulness. Nabádám je, aby se zastavily a uvědomily si, jak se má jejich tělo. Záměrně zapojuji všechny jejich smysly.

Už je to téměř ranní rutina, ale po příchodu do třídy je vybízím, aby se zaměřily na všech svých pět smyslů, vnímaly pět věcí, které vidí, slyší, co mohou nahmatat, cítit, a dokonce se snažím neopominout ani chuť. A vidím, že se mi po těchto aktivitách daří s dětmi dobře pracovat a jsou připravené na výuku.

Název kurzu v sobě nese termín trauma. Jak jej vnímáte? Definujete ho pro sebe v širokém vymezení, jak s ním pracuje Gabor Maté, nebo ho pojímáte úžeji?

Jak říkáte, existují dvě pochopení. Jedno je podle Gabora Matého, podle kterého jsme traumatizováni všichni. Potom je tu Bruce Perry, který se zaměřuje na děti, které prošly opravdu silným traumatem. Osobně se více přikláním ke způsobu, jakým trauma vnímá Maté, přestože učím podle Perryho. Ale když se dnes podíváme na svět kolem sebe, tak za sebou máme všichni minimálně traumatizující zkušenost v době pandemie.

Podle ACE studie je traumatizující událostí pro dítě rozvod, hádky, psychické onemocnění v rodině..., a když se podíváme na to, kolik rodin je u nás rozvedených nebo nefunkčních, tak se to týká velkého množství dětí. Trauma je definováno jako velká zátěž pro nervovou soustavu, může být dlouhodobá nebo i jednorázová. A když nemáme čas a prostor pracovat s pocity, které přináší, tak se nám nahromadí a musíme je pak někde vybít, nebo se z toho zhroutíme. Proto je klíčové zaměřit se na prevenci. Prevence je nutná pro všechny děti, které žijí v dnešním světě, proto musí být součástí základního vzdělávání a je důležitá i pro všechny dospělé, kteří žijí v dnešní době.

Jaké obavy mají dnešní žáci?

Já to vnímám tak, že jsou hodně plni obav – často se potkávám s obavami z budoucnosti týkající se klimatické změny, technologického vývoje, často slýchám o strachu z třetí světové války.

A jak lze třeba téma války ve třídě uchopit?

Lze se k němu dostat skrz transparentní kruhovou komunikaci, kde vytváříme bezpečný prostor pro pravdu, autenticitu a nehodnocení. Dokážu si představit, že tato jednoduchá technika se vypořádá i s takto náročným tématem.

Jak probíhá transparentní kruhová komunikace?

V mém pojetí vypadá tak, že si každé ráno sedneme s dětmi do kruhu. Zapálíme si svíčku, což není nutná podmínka, ale děti to mají rády. A u mě ve třídě už vědí, že nastal čas, kdy mohou sdílet to, co zrovna potřebují. U této formy komunikace je několik důležitých vodítek. První spočívá v tom, že vždy mluvím v první osobě a vztahuji téma k svému prožívání. Mluvím „Já“. Ostatní nehodnotím, nesnižuji odpovědi druhých a nejdůležitější vodítko je, že to, co se řekne v kruhu, se nevynáší ven.

Důležitou pomůckou je mluvicí předmět, který funguje tak, že kdo jej má, ten mluví a sám si určuje délku své řeči, která skončí v momentu, kdy předmět předá dál. Zároveň umožňuje i to, aby si ho žák jen vzal a mlčel. I takový moment může být pro třídu silný, nikam se neženu, čekám na ten správný okamžik.

A co se tím žák učí, když si vezme mluvicí předmět a mlčí?

Učí se to, že je úplně v pořádku být ticho. Ve škole máme mnohdy pocit, že musíme neustále rychle reagovat. Učí se, že si může počkat na to, až přijde pravý čas na jeho odpověď, a také to, že někdy je dobře mlčet. A také se učí zvládat pozornost druhých.

Jak dlouho trvá, než si děti na takový rituál zvyknou?

Z mé zkušenosti to byly zhruba dva měsíce, než plně využily bezpečný prostor a čas pro sdílení vlastních obsahů. Ale
dnes je to jedna z oblíbených aktivit a i kluci, kteří dříve pobíhali a neuměli se zklidnit, se do této aktivity rádi zapojují. Občas jim k tomu v ruce pomáhá senzomotorická pomůcka, která je u nás vždy dovolena, vnímám u nich výrazný posun ve zklidnění.

Umím si představit, že to funguje dobře na malé komunitní škole, ale lze to přenést i na velkou státní školu?

Vím, že je možné tuto aktivitu dělat s třídou, kde je dvacet žáků. Na jedné akci pro rodiny s dětmi byl kruh s 80 lidmi. Musí se tomu trochu uzpůsobit její zadání, třeba říkat jen slova, asociace k tématu, ale jde to. Když je asistent, tak je možné třídu rozdělit na dva kruhy. Dá se také rozdělovat na triády, když už žáci techniku ovládají.

Ale věnovat tomu ten čas a prostor, minimálně třeba ze začátku týdne, aby dítě mohlo odložit obsah, se kterým do třídy z víkendu přišlo, a naladilo se na výuku, se vyplatí a řada učitelů si to dnes již uvědomuje a kruhy jsou samozřejmou součástí dne.

Pomáhá to i vám v učitelské roli?

Samozřejmě. Já se u toho také uklidňuji a vnímám kruhy i jako příležitost, kdy můžu dětem nasdílet své vnitřní obsahy, třeba to, že mě zrovna ten den bolí hlava, a budu tak ráda za jejich pomoc při výuce. Více se s žáky začínáme vnímat jako lidské bytosti a to přispívá k důvěře ve vztahu a k hladkému průběhu výuky.

Co nejsilnějšího jste jako pedagožka v kruhu zažila?

Nedávno jsme s dětmi probírali, co pro nás znamená úspěch. A jedna holčička se svěřila, že pro ni by byl úspěch, kdyby s jinou spolužačkou zůstaly dlouho kamarádky a měly se stále rády. A to jsou momenty, kdy jsem překvapená, jak jsou děti vnímavé, kolik z nás by toto označilo za úspěch? Jakou my máme představu o tom, kdo je úspěšný? Většinou je spjata s penězi nebo mocí, žádné z těch dětí to tak nemělo.

Jaká témata s dětmi dále vkládáte do výuky? Co myslíte, že pomáhá v budování bezpečného prostředí ve škole?

Jsme hodně zaměřeni na charakterovou výchovu a výchovu k odolnosti, snažíme se, aby děti zažívaly a konaly „dobro“. Nedávno jsme absolvovali seminář Komenský – Z minusu na plus, děti hodně inspiroval jeho život a dílo Obecná porada o nápravě věcí lidských. A jako úkol jsme si zadali dokončit tuto nápravu a vymyslet aktivity, kterými můžeme změnit své okolí. A jedním z nápadů, který od žáků zazněl, bylo hraní her se seniory.

Nejen proto, aby se necítili osamělí, ale hlavně proto, aby si připomněli, jak si uměli v dětství hrát, protože na to už možná zapomněli. Já to vnímám jako vzkaz i do našich škol. Obecně si myslím, že bychom si s dětmi měli i ve škole mnohem více hrát nebo je nechat hrát si svobodně. Četla jsem zrovna studii, která dokazuje, jak svobodná hra venku pro děti hodně znamená a jak ji zanedbáváme.

Sama jsem s rodinou absolvovala týden plný her, ve stanu, bez mobilů, s hudbou a táborákem, zajišťovali ho manželé Weberovi a Marcel Jakubovie, který nabízí hry pro rodiny a do škol, vidím v tom velký potenciál a vřele doporučuji.

Článek vyšel v EduRevue 2024/1 – Téma „Zapojme všechny“.