Měníme osnovy

Jak obecně vnímáte kompetenční výuku? 

U nás ve škole učíme dle programu Začít spolu, kde se zaměřujeme na kompetence dětí, i co se týká komunikace. Podle mě jsou kompetence pilíře, kterých se můžeme držet a pomocí nich konkrétně vysvětlit výuku nejen dětem, ale i rodičům. Jsou mi oporou i při psaní slovních hodnocení.

Mluvíte o rodičích. Jak s nimi tu kompetenční výuku komunikujete? 

Spolupráce s rodiči je pro nás důležitá. Zveme je do výuky, organizujeme celoškolní akce. Pořádáme kavárničky pro rodiče na různá témata, kde si projdou zmiňovanými kompetencemi a často jsou vytažení z komfortní zóny. Společně se učíme jak konkrétně komunikovat rodičovské  potřeby vůči škole. Samozřejmě u nás také probíhají tripartitní setkání – učitel - žák - rodič. Zde vidím velkou výhodu v tom, že jsou propojeny všechny tři strany. Vždy se snažím, aby bylo dítě v hlavní roli. S žákem si před triádami sedneme, uděláme si přípravu, směřuji ho k sebereflexi, a poté rozvíjíme další diskuze již na samotných tripartitách.

Se sebehodnocením se pojí i komunikační kompetence, kterou jste už nakousla. Co podle vás zahrnuje a proč je důležité, aby ji děti měly?

Rozvoj komunikační kompetence je pro nás důležitý. Naplňujeme ji každý den hned na ranním kruhu. Setkáváme se s dětmi v kroužku, povídáme si a ony mají prostor říct, co mají na srdci nebo vyjádřit, jak se cítí. Komunikujeme také po každé uzavřené činnosti, abychom si ji zhodnotili. Konkrétně po centrech aktivit si vyhrazujeme dle potřeby i 20 minut, kdy děti zastávají i roli mluvčího, a učí se prezentovat práci celého týmu. Když se ukončí daná činnost, máme vybrané postupy, metody, kdy děti znázorní pomocí škály, jak se jim dařilo, a pak na to navazují popisem, jak se při práci  cítily. Slovíčka jako ‚‚líbí, nelíbí‘‘ postupně transformujeme do ‚‚potřeboval bych‘‘. Zdůrazňujeme, aby bylo hodnocení konkrétní. Jelikož hodnotíme slovně, tak se opravdu snažíme na sebereflexi dětí klást větší důraz. 

Můžete uvést nějaký pozitivní příklad fungující komunikační kompetence? 

Vidím jako velkou výhodu, že máme do výuky zařazen předmět Etická výchova. Zde se učíme i nenásilnou komunikaci, na kterou se u nás ve škole celkově zaměřujeme. Máme tak více prostoru společně se posouvat. 

S dětmi si tykáme a komunikujeme jako v partnerském vztahu. Rovný s rovným. Samozřejmě to s sebou nese spoustu dalších jiných potřeb, takže musíme mít nastavená pravidla. Ta vyvozují děti společně s průvodci, ladí a komunikují. Pozoruji, že se děti pak cítí slyšené, mají ve třídě své místo a svůj hlas. A právě ve zmiňované Etické výchově pak žáky učíme, jak některé složitější situace komunikovat.

Máte nějakou ověřenou metodu, která u vás ve třídě v rámci komunikace funguje? 

Máme semafor konfliktů, který jsem si přivezla z letní školy Začít spolu. To znamená, že máme postupku, kterou procházíme, když dojde ke konfliktu. Většinou si o něj děti říkají samy, což je úplně úžasná věc. Funguje to tak, že jdou jako po semaforu naproti sobě. Na červené si říkají, co se vlastně stalo, co jim vadilo, co je naštvalo. Pak postoupí na oranžovou, kde obě strany komunikují, co by vlastně potřebovaly. Je velmi zajímavé sledovat, jak dětem stačí se jenom navzájem vyslechnout. Nakonec postoupí na zelenou, kde probíhá smíření, omluva, vysvětlení si situace. To je za mě velmi dobrý a funkční nástroj.

Také používáme důležité slovíčko STOP. Když se dětem něco nelíbí, použijí stop ideálně i s vysvětlením proč. Pokud nejsou respektováni, přichází za patronem (zvolený kamarád z řad žáků), dále za průvodci (učiteli), že potřebují pomoci s problémem, případně s žádostí o semafor. 

Říkáte, že s dětmi komunikujete na nějaké partnerské úrovni. Dochází třeba častěji k tomu, že pro ně nejste dostatečná autorita? 

Určitě. Většinou to bývá v těch čtvrtých, pátých třídách, kdy jdou děti do puberty. Vzájemně se respektujeme. A když dítě poruší toto pravidlo, tak od průvodců také slyší stop a případnou výzvu na semafor. 

Občas u některých dětí už semafor nestačí. Proto jsme přirozeně došli k dalšímu řešení a  vytvořili tzv. postupku. Společně jsme si pokládali otázky - když nefunguje slovíčko stop, co dál? Když nefunguje domluva od průvodce, co dál? Sami žáci si navrhli různé úrovně následků, kde na té nejvyšší je až vyloučení ze školy. Hned pod ním dočasné vyloučení z kolektivu. I to jsme již prožili a dítě  se s námi například nezúčastnilo výletu. 

Další formou celoškolní komunikace jsou tzv. školní sněmy. Těch se účastní děti, které se o probíranou tématiku, problěmatiku zajímají, chtějí se zapojit do diskuze a případných rozhodnutí. Kdo se chce zúčastnit debaty, tak ví, kdy a kam má přijít. Kdo ne, ztrácí možnost se k tomu vyjádřit zpětně. Každé pondělí máme i velký kruh, kdy se sejde celá škola, společně se zdravíme, zpíváme a komunikujeme věci, které potřebuje říct všem. Například společné plánované akce, úvody do tématu apod. Všechny děti zde mají prostor vyjádřit, co potřebují, aby zaznělo přede všemi. 

A co děti, které se bojí otevřeně komunikovat některé nepříjemné situace? 

Hodně využíváme tiché signály a znamení právě proto, že ne každý se cítí na to říci si o slovo a přede všemi komunikovat, co by potřeboval. Například toaleta = překřížené ruce na prsou. Když s něčím souhlasí = ťuknou rukou na hruď. Když nesouhlasí = zatřesou rukou na nesouhlas. Je to způsob neverbální komunikace, která řeší případný stud a zároveň potřebu vyjádřit se k tématu. Když se někdo necítí dobře, je smutný, prožívá nepříjemné emoce, tak má možnost v bezpečí a důvěře dojít za svými průvodcem a domluvit se na tom, co v danou chvilku potřebuje.

Konkrétně u mě pak může využít soukromí relaxačního koutku, či gaučíku na chodbě. Pro mě je taktéž velmi důležité případné třídní konflikty řešit mimo kolektiv dětí. Spíše v soukromí, kde je bezpečí vzájemné komunikace a nedochází ke konfrontaci před ostatními. Samozřejmě záleží na dané situaci. 

Co je podle vás gró komunikační kompetence? 

Aby byla komunikace mezi žáky a učiteli respektující a vzájemná. Aby byl slyšen žákovský hlas. To je podle mě pro děti to nejdůležitější a smysluplné. Mají tak šanci se naučit komunikovat už v mladém věku, kdy je to pro ně přirozené. Díky tomu se potom nebudou muset potýkat se situacemi, se kterými zápasíme a učíme se řešit my dospělí dodnes. Své konflikty a potřeby říci  nahlas, upřímně, narovinu.