Měníme osnovy

Z čeho vychází a jak funguje jedna z klíčových aktivit projektu IPs Kurikulum – metodické kabinety?

Hlavní myšlenka metodických kabinetů, kterou jsme začali rozvíjet už v minulém projektu Systém podpory profesního rozvoje učitelů a ředitelů (SYPO), je založená hlavně na spolupráci učitelů. Poslání metodických kabinetů v projektu Kurikulum je podobné – ředitelům a učitelům poskytují jedinečný prostor pro spolupráci, společné plánování a reflektování vlastní práce, osobní i profesní rozvoj. Současně jim přináší aktuální informace.

Co čeká kolegy a kolegyně v kabinetech? Co budou dělat?

Právě nyní začínají kabinety v rámci území pracovat a já jsem velmi ráda, že se daří vytvářet prostředí, kde se učitelé společně učí a podporují se na principech učících se komunit. Prvotním úkolem je společné plánování a reflexe výukové jednotky. Naším cílem je dosáhnout toho, aby vše, co se ve vyučování děje, úzce souviselo s žáky konkrétní třídy a bylo určeno právě pro ně. Chceme, aby se myšlení učitelů zásadně proměnilo, aby se věta „vím, co budu v hodině říkat já“ změnila na „vím, co budou v hodině dělat a říkat žáci“. Taková změna v myšlení může některým připadat samozřejmá, ale mnozí neví, jak na to.

Jakou konkrétní podporu budou moct učitelé a učitelky využívat?

Budeme nabízet různé formy vzdělávacích aktivit: konzultace, semináře nebo webináře, které budou vzájemně provázány. Všechny jsou určeny jako podpora zavádění revizí RVP. Neřešíme zde přitom obsah RVP, nýbrž proces jejich zavádění jako takový.

V čem vidíte hlavní přínosy spolupráce mezi učiteli v metodickém kabinetu pro ně samotné, pro metodický kabinet, pro školu?

Přínosy metodických kabinetů spočívají zejména v pracovním partnerství a přátelství, inspiraci, možnosti učit se. Díky tomu lze přinést různým školám úplně jiný pohled na výuku, novou inspiraci, cíl, ke kterému se rozhodnou směřovat, posun v myšlení.

Co pro vás bude „úspěšně splněná mise“?

Za úspěšně splněnou misi budu považovat to, pokud učitelé, kteří projdou metodickými kabinety, dokážou po skončení projektu sledovat a popsat pokroky svých žáků. Dokážou si vyhodnotit efektivitu své práce. Dokážou sledovat a popsat, co se jim v práci daří.

Taky jde o to, aby učitelé přirozeně spolupracovali se svými kolegy napříč obory. Často se ale jedná o delší profesní cestu, kterou není vždy možné zvládnout za oněch 5 let trvání projektu. Mnohdy je to cesta celoživotní.

Členové metodických kabinetů se stanou kapacitami, které budou moci své zkušenosti dále šířit a pomáhat s osvětou i mezi kolegy v rámci svých škol. Takže ačkoliv se vlastně jedná o „pouze“ 800 učitelů, jejich pomoc může mít obrovský dosah vzhledem k tomu, že působí po celé republice.

Co vás nejvíce překvapilo při práci s učiteli v metodických kabinetech?

Zejména to, kolik energie dokáže skupina učitelů vyprodukovat. A tím myslím pozitivní energii, takovou, co dokáže rozhýbat věci a všechno jde lehce.

Jaká doporučení byste měla pro školy, které chtějí posílit spolupráci mezi učiteli?

Nezbytné je, aby ředitel školy i učitelé pochopili smysl spolupráce, to, jak jim to pomůže v práci. Musíme si uvědomit, že spolupráce neznamená kontrolu. Určitě bych učitelům doporučila najít si školu, kde spolupráce mezi učiteli, případně i vedením školy, funguje nadstandardně. Podívat se, jaká ta škola je, jak spolupráce ovlivňuje klima ve škole i vztahy. Protože to, co se děje v „mé“ hodině, není jen moje věc. Týká se všech, a nejen ve škole. Způsob, jakým se ve škole spolupracuje, ovlivňuje vztahy ve škole jak mezi učiteli či mezi učiteli a žáky, tak i mezi rodiči a učiteli. 

Jaký je váš nejsilnější zážitek nebo úspěch ve spolupráci s učiteli a komunitami?

Mám například skvělou zkušenost své kolegyně s učiteli z 1. stupně základní školy v malé vesničce Neznašov, kam vozí rodiče děti i ze vzdálenějších míst, protože tato škola funguje specificky. Učitelé jsou na sebe navázaní, spolupracují velmi úzce i s učitelkami z mateřské školy a společně vytváří přípravy na konkrétní téma. Teď to byl například jeden týden, kdy celá škola žila karnevalem. Společně tedy plánují, pak probíhá samotný proces výuky a poté vyhodnocují. Učitelé za sebou vidí kus společné práce.

Samozřejmě to nemusí být vhodná forma pro všechny školy, například u velkých škol s desítkami učitelů by podobná spolupráce mohla být problematická. Věřím ale, že i zde by se našel způsob, jakým efektivně fungovat a spolupracovat.

Čeho si nejvíce vážíte na učitelské profesi?

Velmi si vážím takových učitelů, kterých se děti nemusí bát se zeptat, přiznat jim, že něčemu nerozumí. Tito učitelé jsou vždy ochotni hledat způsoby vysvětlování. Mají respekt k dítěti a jeho právu se zeptat. Toho si moc vážím, protože to je jediná cesta, jak dítě může postupovat dál.

Kdo je Monika Šimonová?

Absolvovala Pedagogickou fakultu Technické univerzity v Liberci. Působila jako učitelka na základní škole a následně jako metodička pro vzdělávání na krajském pracovišti Národního institutu pro další vzdělání (dnes NPI ČR) v Liberci. V následujících letech se v koordinační roli věnovala tvorbě vzdělávací podpory pro jazykové učitele metodou CLIL a tvorbě podpory práce se školním vzdělávacím programem formou konzultací a poradenství. V projektu SYPO zastávala roli týmové manažerky pro klíčovou aktivitu Kvalita, kde se zabývala problematikou kvality DVPP a rozličnými formami profesního rozvoje pro pedagogy. V současnosti pracuje jako zástupce hlavního manažera v projektu IPs Kurikulum.

Článek vytvořila Věra Štěpánová, NPI ČR.