Měníme osnovy

Co pro vás znamená kulturní kompetence? 

Obecně to pro mě značí schopnost tvořit dohody mezi lidmi. Je to jakýsi soubor hodnot, které společně sdílíme a zároveň víme, jak je máme dodržovat, případně co pro nás vyplyne z jejich nedodržování. Je to něco, co považujeme za důležité, užitečné, smysluplné a slušné. Ale zároveň jde o určitý respekt k různosti. Chápeme, že jsme různí, že máme různé individuální potřeby, zkušenosti i znalosti. Kulturní kompetence pro mě znamená, že se v rámci kultury, jaká nás obklopuje, učíme vzájemně se respektovat, brát na sebe ohled a tolerovat se. 

A to se každodenně promítá do života ve škole v mnoha rovinách. V rovině vztahů mezi dětmi, vztahů vyučujících, asistentek, vychovatelek v družině, paní kuchařek v jídelně a dalších dospělých a dětí, vztahů mezi vyučujícími v rámci školy, vztahů mezi vedením a vyučujícími, a zejména vztahů mezi školou a rodinou. A to nemluvím o tom, jak významnou roli hrají naše představy o dětech, jak významně zasahují do toho, jak se dětem ve výsledku daří nebo naopak nedaří. Velkou roli hrají pak samotné obsahy vzdělávání, tedy to, co je dětem předáváno v učebnicích a jiných výukových materiálech a jakým způsobem. Ze všech těchto důvodů je velmi důležité, abychom se bavili o tom, co si představujeme pod pojmem kulturní kompetence. 

Co byste v rámci této kompetence vypíchla jako to nejdůležitější? 

Za mě je důležité vytvářet ve škole na všech zmíněných úrovních kulturu učení. Co si představit pod pojmem kultura učení? Bezpečné prostředí, ve kterém je možné chybovat, říct si o pomoc, uznat svou chybu, nabízet spolupráci, ptát se na názor druhých, brát děti jako partnery nebo alespoň pokusit se vytvářet prostor pro partnerství s dětmi. Vždyť jde především o ně. Škola je místem, kde se mají chtít samy učit, ne kam musí chodit, aby byly vyučovány. Dnes tomu říkáme responzivní výuka. Pokud je vztah mezi učitelkou/učitelem a dětmi partnerský, pak to znamená, že se z pozice dospělých zajímáme o to, jaké hodnoty děti zastávají, s jakými zkušenostmi, znalostmi a dovednostmi přicházejí do školy. Znamená to, že jsme připraveni učit nejen je, ale učit se také od nich. Zabývat se nejen znalostmi, ale také rozvojem kompetencí. 

Vždyť děti často vědí víc, než víme my. Například z hlediska digitální kompetence je to vlastně prohraný boj. Současný svět se nám proměňuje před očima, opravdu v mnoha oblastech potřebujeme být v partnerském respektujícím vztahu, nejen směrem k dětem, ale také směrem ke svým kolegům a kolegyním. A není to nic ohrožujícího, nebo neměli bychom to vnímat jako ohrožující. Kulturní kompetence pro mě znamená dovednost vytvořit s ostatními vyučujícími tým, být kolegiální a společně přemýšlet o tom, zda dostatečně rozvíjíme potenciál a kreativitu dětí. V řadě našich základních škol se mnozí vyučující spokojí s tím, že je jim dobře s dětmi v jejich třídě, a nemají energii, čas nebo chuť zajímat se tolik o to, co se děje v paralelce hned vedle. Ve finské škole už to bez otevřených dveří a bez kolegiální spolupráce nejde. Právě takovou kulturu vzájemného učení může podle mého názoru pomoci nastavit nová kulturní kompetence. Přála bych si to zažít. 

Dříve jsme dětem předávali nejen znalosti, ale také své názory na to, co je správné a co ne. V učebnicích Prvouky dodnes nacházíme úzce a stereotypně vykolíkované role pro muže a ženy v rodině i ve veřejném prostoru, tradiční představy rodiny, která je tvořena růžilící maminkou, hezkým urostlým tatínkem, zhruba stejně starými dvěma sourozenci, synem a dcerou. A to přesto, že reálná zkušenost dětí, které tu Prvouku drží v ruce, tomu často vůbec neodpovídá. Kulturní kompetence zahrnuje i reflexi současného stavu, současné společnosti, ve které děti žijí, a která je tvořena diverzitou kulturní, jazykovou, náboženskou, filozofickou. Ve škole můžeme zvětšovat prostor pro tato různá pojetí, vyjadřovat respekt k lidským právům, učit děti spolupracovat a zdůrazňovat jim, že věci nemusí mít jen jedno správné řešení.

Dokázala byste kulturní kompetenci popsat na nějakém konkrétním příkladu? 

Ideální bude výtvarná výchova. Představme si galerii obrázků dětí, které zdobí školní chodby. Přesně na nich jde skvěle vidět, jak vyučující, potažmo škola přistupují k chápání rozvoje kompetencí. 

Často jsou výtvarné práce dětí všechny jedna jako druhá. Vypadají, jako kdyby byly tvořeny přes šablonu. Děti neměly při tvorbě dostatečný prostor rozvíjet svou kreativitu, paní učitelka nebo pan učitel jim nabídli tzv. uzavřené zadání. Já jsem to tak nazvala ve své příručce Centra aktivit: Cesta ke smysluplnému učení. 

Uzavřené zadání znamená, že říkáme dětem, co mají dělat i jak to mají udělat. Děti jen plní naše zadání bez možnosti přispět vlastními názorem, svou kreativivou. Takže ten vztah není partnerský, je to vlastně vztah dominantní, kdy učitelka říká dítěti, co a jak má udělat, má to celé dopředu do detailu promyšlené, a výstupy dětí tomu přesně odpovídají. Podobají se jeden druhému jako vejce vejci a nijak se v nich neodráží osobnost toho dítěte. Neříká nám to vůbec nic o tom, jaké má to dítě názory, postoje nebo jaké zastává hodnoty.

Protipólem uzavřeného zadání je zadání, které můžeme nazvat otevřené. Tam už je zase kreativity a volnosti až moc. Často je formulováno slovy: A teď můžete popustit uzdu své fantazii. Pusťte se do tvoření! U některých dětí takové široké zadání může vyvolat úzkost, protože nevědí, kudy do toho. Pro vyučující je zase zcela volná tvorba dětí náročná na hodnocení. Kde chybí kritéria, je možné hodnotit jen velmi subjektivně ve stylu líbí/nelíbí. 

Ve své knize mluvím o tzv. optimálním zadání, které je tak akorát otevřené i uzavřené a vytváří rovnocenný vztah mezi učitelským a žákovským hlasem. Díky optimálnímu zadání vzniká prostor pro kreativitu a rozvoj kompetencí. Dítě dostane zadaní, které nastavuje hranice pro tvorbu, ale zároveň nabízí dítěti pracovat v jeho zóně nejbližšího rozvoje. Výsledek odráží osobnost dítěte, je překvapivý. Na nástěnce jsou to ty obrázky, které vás zasáhnou, mají výraz, odrážejí osobnost dítěte, vyvolávají v nás emoce. 

A co když za vámi přijde žák a řekne, že neumí kreslit a neví, co má sám vymyslet? 

Ano, to se opravdu děje. Vlastně mi to i jeden chlapeček řekl a mě zaujalo, jak se to stane, že ve svých šesti letech nabude dojmu, že neumí kreslit, když se to teprve učí. Ve zmiňované příručce nabízím nástroj Prvky a principy výtvarné tvorby, který může pomáhat vyučujícím zaměřovat se postupně na různé aspekty výtvarné tvorby, učit se je pojmenovávat a používat je při poskytování zpětné vazby na výtvarné práce dětí. To pak povede k tomu, že děti si nebudou vzájemně říkat, že se jim obrázky líbí, protože jsou hezké, ale budou umět pojmenovat, co se jim na obrázku líbí, jaká technika byla použita, co se povedlo a co třeba tolik ne.

Výtvarná výchova poskytuje šance na úspěch všem, i když se jim v jiných předmětech třeba tak nedaří. Výtvarná tvorba je cesta, jak posilovat vzájemný respekt a toleranci různých hodnot. Je to předmět, který paradoxně zaklínáme tím, že bychom jej neměli hodnotit, ale on přitom nabízí neuvěřitelně velký prostor pro rozvoj sebereflexe, vrstevnické učení a formativní hodnocení.  

Jaká je zpětná vazba rodičů na kompetenční výuku? 

Musím říct, že rodiče dětí z mé třídy jsou za tento styl výuky moc vděční. Program Začít spolu stojí na čtyřech pilířích a jeden z těch pilířů je spolupráce s rodinou a komunitou. Prakticky to vypadá tak, že s rodiči navazujeme kontakt ještě před zahájením školního roku v první třídě, mají možnost tripartitních setkání, zveme je do výuky, chodí dětem vyprávět o tom, co dělají za práci, čtou jim knížky a také nám asistují v centrech aktivit, což je dost unikátní model, který není možné úplně tak jednoduše realizovat v tradiční škole, která mnoho let vnímala rodiče jako někoho, kdo do školy přichází dvakrát ročně na třídní schůzky, případně kvůli problémům svého dítěte.  

Takže rodiče jsou v programu Začít spolu už tímto způsobem v podstatě stavěni do role těch partnerů školy. Děti jsou jejich, ale jsou taky trochu naše, jakmile se stávají našimi žáky a žačkami. Společně ty děti vedeme, vzděláváme, vychováváme. Díky tomu vytváříme bezpečný prostor, ve kterém se obě strany cítí příjemně. Program Začít spolu s rodiči počítá, počítá s tím, že se rodiče ptají, zajímají, že sledují, jakým způsobem vedeme jejich děti k rozvoji kompetencí. Díky kompetencím mají dnes rodiče možná lepší představu o tom, co mohou žádat od školy, nebo jakým způsobem mohou reflektovat kvalitu výuky. 

Co si myslíte o přístupu učitelů v Česku ke kompetenční výuce? 

Podle mě je potřeba rozmnožit ještě více kanály sdílení zkušeností mezi vyučujícími. Dobře nastavená kultura učení mezi vyučujícími umožní jejich vzájemné propojení. A to je první krok k pozitivní a především efektivní změně. Musíme více sdílet, jak ke kompetencím přistupujeme a jakým způsobem budeme hledat ty cesty k tomu, abychom je mohli rozvíjet. 

S tím se pojí například formáty porad. Do jaké míry je na poradách prostor pro vzájemné sdílení zkušeností a do jaké míry je to jen monolog vedení? Jak je nakládáno s časem, kdy skončí vyučování a vyučující mají příležitost sdílet proběhlou výuku s kolegy? Máme v rámci školy možnost vzájemně si nahlédnout do výuky, učit se společně, vyhodnocovat důkazy o učení žáků, dávat si bezpečnou zpětnou vazbu? Pokud ne, měli bychom se ozvat, nebát se říct, že už nechceme učit postaru a že chceme zkusit něco nového. Pro změnu k lepší škole potřebujeme sdílet příklady dobré praxe, která nám sice neřekne, jak přesně to máme dělat sami, ale ukáže směr, kterým se můžeme vydat.

Tohle si myslím, že na mnoha školách ještě nefunguje. Pořád tam je strach, nedůvěra, hodně zavřených dveří a málo příležitostí pro to, aby to vyučující mohli mezi sebou sdílet. Měnit osnovy není možné na úrovni jednotlivce. Je to potřebné, abychom se propojovali.

Máte nějakou inspiraci i ze zahraničí? 

Když jsem byla před pár lety ve Finsku na školení, ptala jsem se tam učitelek, kam se jezdí vzdělávat ony. Čekala jsem, že řeknou Nový Zéland nebo Kanada. Ale ony na mě chvilku koukaly a pak řekly: ‚‚My nejezdíme nikam, my sdílíme mezi sebou.‘‘ Tenkrát jsem tomu vůbec nerozuměla. Nechápala jsem ten kulturní rozdíl ve vzdělávání. Z Česka jsem neměla takovou zkušenost s profesním sdílením. Spíš jsme se s kolegyněmi domlouvaly, kam půjdeme po práci na kafe. 

Ale dneska už se na to dívám úplně jinak a rozumím tomu, jakou hodnotu mají v té škole, když řeknou: ‚‚My nepotřebujeme nikam odjíždět, my už víme, jak vytáhnout potenciál z těch lidí, kteří jsou v naší škole.‘‘ Znamená to, že v té škole umí lidé sdílet svou praxi, umí se vzájemně učit a mají tam velmi dobře nastavenou kulturu učení. 

A to je podle mě ten cíl, ke kterému bychom měli v českém základním školství směřovat. Věřím tomu, že to jednoho dne bude samozřejmostí na každé škole. 

Kdo je to Anna Babanová? 

Anna se dlouhodobě zabývá problematikou vzdělávání, a to jak z pozice praktické jako učitelka, tak z pozice metodické jako lektorka a metodička vzdělávacího programu Začít spolu. Několikrát měla možnost podílet se na tvorbě pedagogických materiálů, je i autorkou dvou pedagogických knih.