Jsou dnešní rodiče dostatečně informování o změnách ve vzdělávání?

Myslím, že většina rodičů má o  vzdělávacím systému spíše základní představu, která vychází hlavně z  jejich vlastní školní zkušenosti. Jenže ta už dnešní realitě neodpovídá. Reforma rámcových vzdělávacích programů (RVP) a důraz na rozvoj kompetencí jsou pro mnoho rodičů novinkou, které nerozumí, a proto je často vnímají s nedůvěrou. Z potřeby vysvětlovat přínos těchto změn široké rodičovské veřejnosti jsme založili iniciativu Měníme osnovy. Snažíme se srozumitelně a lidsky vysvětlovat, co se ve školství mění, proč se těžiště výuky přesouvá od znalostí ke kompetencím a jaké to má dopady na děti i rodiče.

Co konkrétně znamená „kompetence“? A proč je důležité, aby jim rodiče rozuměli?

Kompetence jsou souborem znalostí, dovedností a postojů, které dítě potřebuje, aby bylo schopné obstát v různých životních situacích. Nejde jen o to, co si zapamatuje, ale hlavně o to, co umí použít, třeba u osobnostní a sociální kompetence jde o  to, jak dokáže spolupracovat, komunikovat, řešit problémy nebo se učit novým věcem. Dnešní svět je mnohem dynamičtější než ten, ve kterém jsme vyrůstali my. Pokud rodiče neporozumějí tomu, proč škola klade důraz na rozvoj těchto kompetencí, budou od učitelů stále chtít jen známky a memorování, což už nestačí. Proto se snažíme odborné pojmy a změny převádět do každodenní řeči a ukazovat rodičům, jaký mají smysl pro život jejich dětí.

Jakým způsobem rodiče informujete a zapojujete do změn?

V  kampani Měníme osnovy jsme se zaměřili na vysvětlení nových pojmů a principů. Vytváříme články, videa a infografiky, které překládají odborný jazyk do běžné řeči. Zapojili jsme ambasadory, kteří sdílejí své zkušenosti a příběhy. Jsou to lidé z řad učitelů, rodičů, odborníků i podnikatelů – ti přinášejí jasný pohled na to, co potřebují od svých zaměstnanců, a jak je důležité je učit děti od raného věku podnikavosti, odvaze riskovat a  občanské angažovanosti. Cílem je, aby rodiče pochopili, že dnešní vzdělávání má děti připravit na svět, který je jiný, než byl za školní docházky ten náš. Mnozí učitelé se snaží učit tak, aby to bylo praktické a užitečné, ale je to velmi těžký úkol, protože nevíme přesně, jak bude svět za pár let vypadat. Proto je důležité změny vysvětlovat, jinak máme tendenci opakovat i vyžadovat to, co jsme zažili my, i když to už dnes nestačí.

Zaznamenáváte obavy ze strany rodičů?

Ano, změna je vždycky náročná a přirozeně vzbuzuje obavy. Řada rodičů má pocit, že to, co se dělalo „za nás“, fungovalo a  není důvod to měnit. Někdy slyšíme argumenty typu: „Nějak jsme to přežili a jsme dnes spokojení, proč to měnit?“ Jenže svět se opravdu výrazně proměnil a děti dnes potřebují jiné dovednosti. A navíc máme jako lidé mnohem větší potenciál než „jen to přežít“, nemyslíte? Důležité je neustálé vysvětlování rodičovské veřejnosti, že učení se kompetencím není „bezcílné hraní si na koberci“.

Proč je pro nás tak těžké přijmout změnu?

Protože změna bolí a vyžaduje od nás často výstup z komfortní zóny. A ta, kterou chceme po učitelích a zároveň vysvětlujeme rodičům, protože si přejeme, aby jí rozuměli i oni, je hluboká – týká se často změny hlubokých postojů třeba v tom, jakou roli má mít učitel a jak může vnímat žáka. Je přirozené mít ze změn strach, ale nesmíme mu podlehnout. Můžeme se nechat změnou vláčet a tvářit se jako oběť, která ji nemůže změnit, anebo zaujmout proaktivní přístup a aktivně tvořit. A to je velký úkol. Jsme hodně zvyklí spoléhat na instituce, ale nemůžeme čekat, že stát za nás všechno vyřeší. Musíme být aktivními tvůrci – tím to zároveň i učíme děti. Ve škole by měly zkoušet nové věci, dělat chyby a vědět, že je to v pořádku. Na to nejsme zvyklí. Naše generace za chyby dostávala pětky a doma často výprask. To už dnes není přijatelné.

A mění se pohled na učitele a jeho autoritu ve škole?

Ano, musíme zásadně změnit představu o učiteli. Stále má mít autoritu, ale oproti tradičnímu pojetí by měl být učitel spíše průvodcem, který „drží“ ten proces, ví, kam jde a kudy se tam dostane, ale je otevřen se s dětmi učit společně. Třeba v oblasti technologií hodně pomůže, když učitel přizná, že potřebuje pomoc. Pro mnoho pedagogů je to nový pohled, musejí se mnoha věcem učit a  být flexibilní. Škola už není jen místo k memorování, má být i prostorem pro setkávání dětí z různých prostředí, ve kterém se učí respektu k jinému názoru a dialogu. A i pro dovednost facilitace takového dialogu musíme učitele vybavit novými kompetencemi.

Jak vnímáte sociální roli školy?

Škola je místem, kde se děti učí spolu vycházet, potkávají se v  ní různé sociální skupiny. Proto je inkluze klíčová. I  když neříkám, že pro ni naše školy mají nejvhodnější podmínky. Ale jen tak může škola nabídnout dětem kontakt s odlišností a příležitost naučit se s odlišností zacházet. Dovednost dialogu je základem demokracie. Pokud chceme žít v demokratické společnosti, musíme děti ve škole vybavit osobnostní a sociální kompetencí, aby na ní mohli aktivně participovat. Škola by měla být dílnou lidskosti a demokracie. Je to jiný pohled než ten, na který jsme byli zvyklí, a přijetí tohoto pohledu je proces, který vyžaduje trpělivost.

Jak konkrétně může vypadat spolupráce školy a rodičů v praxi? Maté příklad pozitivní praxe?

U nás ve škole se snažíme vnímat rodiče jako partnery, ne jako soupeře. Pokud má dítě náročné chování, je důležité dívat se na rodiče jako na někoho, kdo potřebuje podporu a vysvětlení, ne trest a odmítnutí. Často totiž sami jako rodiče nemáme kompetence, které chceme po svém dítěti, nemůžeme je tedy předat. Klíčový je partnerský přístup vedení i  učitelů. Komunikujeme nejen na třídních schůzkách, ale také jinak – například přes týdenní přehledy, kde shrnujeme, co se ve škole dělo a proč a co se dál bude dít. Zároveň je důležité sdílet školní vizi a hodnoty s rodiči. Vtahovat je do řešení problémů a nebát se přiznat, že se něco nedaří. Například když ve škole mého syna vypadli zaměstnanci ve školní družině, ředitel neváhal požádat rodiče o  pomoc  – a  rodiče přišli. Škola musí být iniciativní a  přebírat odpovědnost za komunikaci s rodiči, to ji učí např. Unie rodičů, na jejímž webu si můžete stáhnout „Schody zapojení“, kde je vývoj možné spolupráce perfektně popsán. Rodiče ke změnám mohou přispět různě – třeba tím, že do tříd přijdou představit své zaměstnání nebo pozvou děti do firmy, aby jim ukázali, jaké kompetence jsou potřebné v praxi.

Jak mohou vypadat třídní schůzky v moderní škole?

Za velmi přínosné považuji tripartity. Když se setká učitel, rodič a žák a společně mluví o tom, co se daří a co ne a jak žáka podpořit v  jeho učení. Je to prostor pro otevřenou zpětnou vazbu a  hledání řešení. Naštěstí se tento model v  mnoha školách stává standardem, i  když někde to stále není samozřejmost. Dále jsou fajn třídní schůzky, na kterých vedení školy, případně učitel informuje o tom, co je ve škole nového, představí vizi atd. – to se může dít i při neformální zahradní slavnosti nebo rodičovské kavárně.

Kdy je podle vás nejlepší příležitost navázat kontakt s rodiči?

Určitě v první třídě, kdy je vzdělávání pro rodiny velké téma a většina rodičů si přeje, aby jejich dítě chodilo do školy rádo a zažívalo úspěch. Ještě ideálnější je začít již v mateřské škole, kdy se rodiče poprvé setkávají s nějakou institucí a utvářejí si s  ní vztah v  jejich nové roli. Školy mohou uspořádat den otevřených dveří, náhled do výuky nebo kreativnější akce, jako je zahradní slavnost pro rodiče prvňáčků. Je dobré, když se rodiče setkají s třídním učitelem ještě před začátkem školního roku a mají možnost otevřeně komunikovat, to však vždy nejde. Škola by ale měla rodiče hned na začátku vyzvat k otevřené zpětné vazbě, neignorovat podporu, kterou rodiče někdy nabízejí, a  umět přijmout i  konstruktivní kritiku.

Navštívila jste školy v Anglii, které úzce spolupracují s rodiči. Co vás tam zaujalo a co byste ráda přenesla do Česka?

Líbilo se mi, jak tam školy rodiče aktivně informují o  tom, jaké kompetence u dětí právě rozvíjejí, a dávají jim konkrétní podklady, jak mohou své děti podpořit i doma. Nejenže rodiče vědí, co děti ve škole dělají, ale dostávají i praktické návody, jak dané kompetence u svých dětí rozvíjet nebo jak na ně případně v každodennosti upozorňovat. Velmi inspirativní je také to, že asistenty ve třídách jsou často dobrovolníci z řad rodičů. U nás je propojení školy a rodičů stále v plenkách, přestože být školou, kde jsou rodiče vítáni, je to nejlepší, co může každá škola udělat.

Co by měli oceňovat učitelé na rodičích ve škole?

Marcela Murgašová: Měli by vždy oceňovat, když rodiče otevřeně přijdou do školy s nápadem nebo i s kritikou, otevřenost a přímost je vždy mnohem lepší, než když „drbou školu“ někde za školou. Škola by měla využít každou příležitost, kdy rodiče nabízejí pomoc, i když třeba ne úplně obratně, a to jim pak jasně vysvětlit, proč ji nevyužije. Otevřená jasná respektující komunikace musí začínat ze strany školy, tu by měli zase ideálně oceňovat rodiče. Ne v každé škole jsou totiž rodiče vítáni, a tak je dobré nebrat to z jejich strany jako naprostou samozřejmost.